Bekky, celým jménem Bekky Manepo Ideál, je fena plemene rottweiler s PP, narozená 11.2.1999 v Pardubicích u Nekvapilů, otec Basko, matka Andra.

Tolik suchý úvod, který ale vůbec neodpovídá citovému rozměru přibytí sedmitýdenního čertího uzlíčku 5.4.1999 do naší rodiny. Tak tedy jinak : od dětství jsem chtěl mít psa. Dům, zahrada byl, ale také králíci a slepice - užitečná zvířata a pes byl nadbytečný. Takže až nyní, ve středním věku jsem si splnil sen a vědom si i odpovědnosti z toho plynoucí, nabídl jsem celoživotní kamarádství krásné rotvajleří holce.
Bekky je můj i náš první pes a kromě výše uvedeného splnění klukovského snu, jsme ji adoptovali se ženou hlavně jako společnici pro vyplnění mezery v rodině po odchodu syna na vysokou školu, jako protiváhu proti vznikajícímu stereotypu tohoto životního období, jako donucovací sportovní prostředek i jako hlídače k rodinnému domku.
Rotvajlera jako plemeno jsem znal z pár letmých setkání a spíše z obrázků a hlavně knihy pana doktora Sedláře. Stojí tam : pes silného charakteru, oddaný, náročný na pohyb, rodinný pes. To bylo přesně to, co jsme si představovali a ke všemu ještě to byla láska na první pohled, protože, to mě nikdo nepřesvědčí, rotvajleří kukuč je prostě srdeční záležitost. Takže rotvík. Tedy rotvička.
S tím stereotypem to bylo přesné, nabourala ho ihned a stoprocentně, alespoň u mě. Naše rotvajlerka Bekky byla od malička pěkná dračice, její "hry" byly bolestivé a já ze začátku tápal, jak na ni, a jestli je to normální, protože znalosti byly hlavně vyčtené a zkušenosti minimální. Musel jsem oprášit vzpomínky na výchovu syna, protože důslednost ve výchově je podle mě stejná u dětí stejně jako u psů, četl jsem rady z publikací a byl jsem vděčný za všechny rady. Postupně se mi podařilo ze štěněcí rošťandy, která na mě vyjížděla, když našla něco dobrého a nenechala si to vzít, která si do žrádla taky nenechala sáhnout a její reakce byly naprosto zuřivé a dost krvácivé, vychovat o něco poslušnější rotvajleří slečnu (21 měsíců), která má po svodu dorostu a cviky poslušnosti ovládá obstojně (ještě to přivolání, aby bylo stoprocentní) a která si nechá ode mně cokoli vzít, i když je pravda, že občas přitom zavrčí, ale to se už musí i to vrčení rozeznávat na to neškodné a na to, za které se musí vytrestat (kůže za krkem, "sedni" a teprve po chvíli zase "vezmi").
Naučili jsme se zkrátka spolu všichni žít a respektovat a o to mi hlavně šlo. Od začátku jsme věděli, že chceme opravdu hlavně společnici. Vychovanou, patřičně poslušnou a nás respektující, ale i psí osobnost, která je svá, vyrovnaná, se smyslem pro humor a rošťáctví. A taková ta naše Bekky, myslím, už teď začíná být.

29.8.1999

A ted se trochu rozepíšu. Mojí rotvajlerce Bekky je šest a půl měsíce. Od prvého dne co je u nás (od 7.týdnů) je v kotci. Ráno v šest hodin ji pouštím ven na zahrádku (je jak tajfun), honím se s ní, hrajeme si a mezi to vložim nějaký ten cvik.To je tak tři čtvrtě hodiny, pak dostává snídani (půl litru mléka+kousek rohlíku), zavírám ji do kotce a jdu do práce.
Během dopoledne ji panička na chvíli pouští ven na zahrádku. Pořád puštěná být nemůže, je zatím jak bagr a je to poťouchlice, přesně ví, co mě nadzvedne, totiž že ten trávník, co ona vykouše i s kořínky za oka mžiknutí, já pěstoval pět let. Takže pak zase do kotce. 
Když přijdu já z práce a mám čas (což musím mít vždycky), pouštím ji okolo půl čtvrté na zahrádku, kde si hrajeme a cvičíme, strašně ráda kouše na hadr a na peška a běhá za hozenými hračkami a chce se o ně přetahovat. Já se snažím při ní i něco udělat na zahrádce nebo okolo domu, ale to jde ztuha, protože to je všetečka a pořád by mi pomáhala, to znamená tahá se se mnou o všechno, co vezmu do ruky.
Bereme ji taky domů, v kuchyni má starou matraci, to je její "místo". Ale je to neposeda a šmejdil, teda zatím, takže dlouhodobý pobyt uvnitř je o nervy. Takže pak na uklidněnou zase do kotce a tak o půl sedmé s ní jdu na vycházku za město, kde jí chvíli na vodítku cvičím "sedni","lehni","vstaň", "stůj","k noze" a pak ji pouštím na volno, ostřížím zrakem sleduju okolí, jestli není na blízku cizí pes a vychutnáváme si spolu přírodu.
Ona pobíhá okolo mě jak kůzle, na přivolání "ke mně" reaguje celkem slušně (za odměnu granulky s uzeninkou), vkládám cviky "sedni-zůstaň" s vracečkou i s přivoláním asi tak na 15 m, v lese se ji schovávám za stromy, aby si mě sama musela najit. Pokud potkáváme cizího psa a já ho zpozoruji dřív jak ona (zatím pokaždé), beru ji na vodítko, přivolání funguje.
Jo, taky začínáme cvičit stopu, ale to zatím není nic moc. Vždycky vyrazí dopředu a stopu moc nesleduje, asi to chce čas, netlačím na pilu. Vychazka je tak asi hodinová, pak následuje večeře (0,5 kg granulí Twinner máčené, 2 tablety Petvitalu a želatina na klouby) v kotci (obligátní sahání do misky, hlazení po hlavě a česání).
Chvilku s ní v kotci posedím, pomazlím se s ní (její mazlení trvá jen chvíli, pak mě okusuje a já, když už jde do toho moc silně, jí to vrátím přitisknutím pysku na špičák a povelem "dost-stačí" hru na kousání končím), popřeju jí dobrou noc a zhruba od 20 hodin zůstává v kotci zase až do rána. To jsou všední dny.
V sobotu a v neděli se snažím být s ní co nejvíc i dopoledne, v neděli pak chodíme od 8 hodin na cvičák. Trávím s ní tak minimálně tři hodiny čistého času denně. Takže teď jsem Vám popsal můj dosavadní život s naši Bekky (můj první pes, tedy fenka).
Přečetl jsem knížky, sbíral zkušenosti druhých a teď se obracím i na Vás o případné připomínky k mému soužití s naším psím dítětem a i nějaká ta rada by nebyla špatná.
                                                                                                                                                           Mirek Stehno, Chotěboř

15.9.1999

A teď dovolte, abych se představila i já sama. Dle průkazu původu jsem Bekky Manepo Ideál, ale můj pán říká, že se jmenuji Bekky Stehnová, a taky mi říká Bekkynko, holkamoje, holčičko, medvídlu, pejsko, prdelko, piššindo, princezno, pašando, lumpičko, rošťando, darebo a potvůrko. Teď, když vám to píšu, mi je 7 měsíců a vážím 32 kilo, pokud vás to zajímá. Na cvičáku, kam chodíme s pánem dle možnosti v neděli za psí společností, říkají, že jsem pěkný váleček, ale to určitě nemají pravdu, protože mě srovnávají se samými vychrtlými německými ovčáky. Pán, i když si taky není moc jistý, tvrdí, že jsem jenom pěkně udělaná a  ať si z toho nic nedělám. A já si z toho nedělám nic, hlavně že mi chutná. A chutná mi opravdu hodně a úplně všechno. Jsem prý veselá, rozverná, se rtutí v těle, chvíli nepostojím, nepoležím, všechno mě zajímá, do všeho koušu a celkem se mi nechce moc poslouchat (ale komu by se chtělo). Ale abych pánovi udělala radost, tak se snažím tuhle nechuť překonat a jeho příkazy "sedni, lehni, vstaň, stůj, zůstaň a ke mně" celkem respektuji. S ještě větší chutí si ale do něho při společných hrátkách kousnu, to potom říká, že by potřeboval plechové rukavice. Co je to plech ? Rukavice znám, ty mě moc zajímají, hlavně když je má panička na rukou při hrabání v hlíně na zahradě, to je pak přetahovaná ! Anebo to žužlání, když si nějakou ukořistěnou voňavou koženou odnesu tajně do pelíšku ! Bydlím v Chotěboři,(což je malé město pod Železnými horami s půvabným okolím a romantickým údolím řeky Doubravky), v boudě v kotci, tedy hlavně dopoledne a ve všední den, jinak mě pán nebo panička nebo člověčí brácha Míša pouští na zahrádku, na mojí probíhačku. Dostatek pohybu mi, jak říká pán, nechybí, díky častým a dlouhým procházkám právě do té krásné okolní přírody. A ještě k tomu bydlení-někdy mě páníček bere i do jejich velké zděné boudy, které říkají dům, a kde je plno zajímavých věcí. A tak si tak všude šmějdím, baštím a rostu a je mi fajn ! Málem bych zapomněla, že mám taky dvě člověčí babičky, které mě kráááásně rozmazlují, člověčího dědečka, který umí senzačně drbat, člověčí tetu Járu, která taky rozumí mé psí dušičce, člověčího bratránka Štefana a člověčího strejdu Jiřího, který má impozantní, skoro rotvajleří postavu (vydává Chotěbořského kurýra) a bobtailího bratránka Harryho. No, a to bude pro začátek asi tak všechno a já jdu zase nabírat plným čenichem ten psí život !
                                                                                                                                                                                                               Bekky Stehnová