2006
Ajajaj ! Zase už pouhá číslovka místo slovní upoutávky ... veřejné to přiznání určitého zlenošení, vedoucí ke snížení frekvence v psaní nových kapitol tohoto psího občasníku. Možná je mi malou omluvou věnování mého volného času i dalším aktivitám. Ale hodně malou ...
Ale dost nezajímavých omluv, s chutí vzhůru do roční rekapitualce člověko-psího roku 2006.

Tedy, rekapitulace ... ani nevím, zda ten, takřka uplynulý, rok byl nějak zvlášť bohatý na zvláštní psí události a jestli bych se v líčení našeho každodenního životaběhu neopakoval. Ale konečně ... proč ne ! Život se přeci z velké části skládá právě z opakování, z těch krásných jistot mezi nimiž pak o to víc může zazářit perla nějaké jedinečné chvíle a prožitku. Jak bychom vlastně poznali, že je něco výjimečné, když by nám chyběl ten zdánlivě všední rozměr ?

Ano, krásné jistoty ... Krásná Jistota ... tak takhle jsem ještě tu naši černou mazličku nepojmenoval. A přitom je to příměr pro ní jak na míru ušitý. Vždyť jak jinak popsat to uklidňující vědomí, že při našich návratech odkudkoli a kdykoli nás očekává to psí stvoření, naším příchodem vždy znovu a znovu bezmezně nadšené.
Jéje ... ty vítací tanečky, ta posléze do sprintu uvolněná lavina energie, vracející se zpět s pešíkem v papule a s rošťáckým, ke hře vyzývajícím kukučem v hnědých očích. A tak jde stranou odklízení sněhu, sekání trávy, úklid v garáži, natírání okapů i podzimní přehazování kompostu a je tu jenom přetahování o pešíka, kopání do balonu, honění se po zahrádce ... a Bekkynka je v sedmém nebi a nám je dobře po těle i po duši. Opravdu nic tak nezrelaxuje jako ten "prohraný" čas.
Ovšem Bekky má kromě sedmého ještě osmé nebe, a to je okamžik, když mě uvidí v maskáčích, mého nedbalého oblečení do přírody. To zůstane přede mnou stát v napjatém, strnulém očekávání a s tázavým, zpola vědoucím pohledem mi doslova visí na rtech, aby po větě : "Bekkynko, půjdeme na procházku !" vybuchlo její nadšení v kůzlecí obrat ke dveřím a zběsilý úprk ven ku brance a zase ke garáži a nakonec zpátky ke mně, nastavit hlavu pro košík a pak celá natěšená jedním skokem zase k brance.
Ano, právě tohle stoprocentní nasazení emocí, které je tak očividné a přitom pro naši rotvajlerku v krtčím kožíšku tak samozřejmé, právě to se nedá s ničím srovnávat a ničím nahradit. Krásná Jistota radosti ze vzájemného sdílení. Sdílení a souznění, které jsme si my dva za ty společné roky (cože !? už skoro osm let ?!) vypěstovali, takže stačí pohled, gesto, mimika ve tváři. Když byla Bekky ještě štěňátko a já coby psí laik hledal v knížkách potřebné rady, dočítal jsem se, že ze všeho nejdůležitější je, aby pán a pes 'navázali kontakt'. A já něvěděl, jak nato a jestli se mi to podaří. A byl jsem nešťastný, když to moje psí dítě mi dělalo všechny možné naschvály, kousalo a škrábalo mi ruce do krvava, zkoušelo, co vydržím. No, někdy to byl zápas nervů a vzájemné 'kdo z koho'. No a vidíte, teď už vím, že jsme ten kontakt navázali a že to chce jen věnovat  trochu lásky, hodně času a taky trochu těch nápadů a klukovského hraní ...

Takže opravdu vidíte, že vše probíhalo a probíhá v zaběhnutém režimu radostí i strastí. A jakých, že strastí ? Pravda, o těch se zas až tak nemluví, asi je to tím, že člověk chce na ně co nejrychleji zapomenout ... Takže, v zimě, tak někdy v únoru nám Bekky začala kulhat na pravou zadní. Že taky nic nového a že už to tady bylo ? Ani mi tu hrůzu nezmiňujte ! Ale to už bylo v roce se čtyřkou na konci a noha to nebyla pravá zadní, ale zadní levá. Však se mi až neudělalo dobře, když jsem si toho na procházce zimní, na sníh velmi bohatou krajinou prvně všimnul. To víte, nejdřív jsem se podíval, jestli tam není nějaký trn nebo tak něco. Nic. Pak to jakoby odeznělo a po týdnu nanovo. Snížili jsme četnost procházek v hlubokém sněhu i jejich četnost vůbec, ale to kulhání tam pořád bylo znát. " Bekkynko, bolí tě nožička ? Pojď, podíváme se na to. " a Bekky hned ke mě nacouvala s bolestínským výrazem a já jí prohmatával packu, kroutil s ní, tahal za ní, ale to jí viditelně nevadilo. Spíš si to užívala a zdálo se, že po těchto mých prohlídek kulhala opravdu pěkně. Ona je to taky pěkná hééérečka ! Ale něco tam asi opravdu bylo, protože do kulhání přecházela i ve chvílích, kdy nevěděla, že ji pozoruju. Tak čas plynul, zima se blížila ke konci (v květnu) a její kulhání bylo takové střídavě zataženo až slunečno. Při občasném mém kontrolním vyšetření jsem postupně zjistil, že je citlivá na zadní oblast hřbetu, u lidí tak oblast plotýnek. Možná, že to bude ono, že je to nějaké revma ze zimy, kdo ví. Faktem je, že s oteplením a s hřejivým sluníčkem ustoupilo, až úplně zmizelo i kulhání. Takže konec zdánlivě dobrý, ale pro jistotu na zimu chystáme pro Bekkynku nějakou dečku na záda. Co kdyby ...

Ano, ano i o jistoty se musíme starat a nikdy je nebrat jako samozřejmost. Ano oprašovat a hýčkat ... A nejinak je to i s naší psí Krásnou Jistotou.

Takže do roku 2007 ... na zdraví a na Krásné Jistoty !

 

 
Více na Lady in black 6