Ale pěkně popořádku.
Začátek roku byl pro nás člověky hodně smutný, maminka mi umřela a to je událost, která už ve vás zůstane napořád. Takže žádné veselé vykročení do nového roku, naopak návrat k optimistickému nazírání světa dal hodně přesvědčování ... Ale život jde dál a na té otřepané frázi je hodně pravdy, jenom tu káru s vámi táhne čím dál tím míň blízkých lidiček. Co naplat z tohohle zákona se nedá vylhat, ten se musí respektovat smrtelně vážně a brát jako nedílná součást toho životního skotačení ... Tak ...
A Bekkynka ? To víte, že mi hodně pomohla ta její psí láska a přítulnost a taky pocit každodenní odpovědnosti za procházky a za psí hrátky. Jenom když jsme jí vzali občas "dovnitř" a ona se mnou náhodou vešla do dolního bytu, její tázavý pohled :"Jak to ? Kde jsou staroušci ?"  mi dokázal vehnat slzy do očí naprosto spolehlivě ...
Bez ohledu na to všechno však rok vykročil za novými dny, každý ten krok přinášel něco nového, život se pomalu vracel k "normálu" . Byla bílá zima, období psí bílé radosti  a "krtkování" v závějích. Jó a už jste viděli psa, jak baští zmrzlé bobule černé jeřabiny ? Tak se mrkněte, i když vám řeknu, že koukat se na to v reálu je daleko větší legrace.

No a už tady byl zase únor a  blížil se opět, jako každoročně, Bekkynčin slavnostní den. Ano, 5., slovy páté narozeniny ! No jistěééééé  - tradiční chlebový dort s párkosýrovými svíčkami, užaslé až nevěřící oči té naší pětileté holky a naše sázky na trvanlivost dortu. Pět minut, deset minut, čtvrthodiny ?  Cé je správně ! 15 minut a už na nás zase koukala těma svýma nevinnýma hladovýma očima. Né, né, už toho bylo dost. Tady máš žvýkací kostičku a vychutnávej narozeninové odpoledne, ty hladovče ! A drbačka a mazlička, jestli byla ? Ale to víte, že jo, bez toho to ani nejde. O to se nedáme ochudit. Ano hezké odpoledne to bylo a užili jsme si to.

A rok šel dál. Brouzdání sněhem vystřídali pravidelné běhačky u kola na našem oblíbeném okruhu okolo Borovčáku, jaro naplno zabodovalo a ocenilo, že jsme na něj zase rok počkali, všechno se zelenalo, vonělo a bzučelo a zpívalo ... Bekky byla v pohodě, dobře si plnila své hlídací povinnosti vzbuzováním respektu u kolemjdoucích a ke spánku se ukládala každodenně na lůžko ve svém sklepním pokoji, samozřejmě po vydatné porci mého mazlení na dobrou noc. A jestli to není ztráta času ? Cožééééé !!! Takhle se může zeptat jenom člověk, který se nikdy žádnému psisku nepodíval pořádně do očí ... Kdo není pejskař, ten těžko pochopí ty chvilky naprostého souznění, kdy máte psí hlavu u své, kdy cítíte to vstřícné přitisknutí, kdy vám ta vaše lumpička zaboří hlavu do dlaní, přímo se v nich schovává a utápí a slastně si pobrukuje, když vaše dlaně masírují ta citlivá místa okolo očí a vaše prsty prodrbávají bájnou oblast uší. A ještě a ještě a ještě !  Jen zkuste přestat. Hlava vašeho mazlíka následuje dlaně jak magnet. No a teď bříško, udělat hanbu, no jasně ... a jěštěéééé, žadoní ta kukadla, kterým se musí splnit všechno na světě a taky splní ... Né, to není ztráta času, to je odměna, to je setkání duší v jiné, té vyšší dimenzi ...
Ano, tak pravidelně a v poklidu běžel čas. V poklidu před vzrušujícím člověčím létem, což však nechávalo Bekky klidnou. Jak by taky mohla vědět, že na začátku prázdnin k nám na návštěvu přijedou Susie s Danem až z daleké Ameriky ... Nemohla. A my jsme zase nemohli vědět, že asi týden před jejich příjezdem se stane něco, co poznamená celý zbytek Bekkynčina a vlastně i našeho roku.
Z ničeho nic totiž začala Bekky kulhat na levou zadní. Žádný náraz, žádné podklouznutí, o kterém bychom věděli. Nejdřív jsme si mysleli, že to je jenom nějaké naražení nebo natažení, nic vážného, do toho přijeli naši Američané, Bekky jsme nechávali více v klidu, ale když jsme po jejich odjezdu viděli, že milá Bekky kulhá dál, museli jsme k veterináři. Otův verdikt zněl : rentgen a předběžnou diagnózou byl utržený křížový kolenní vaz. A doporučení k návštěvě kliniky v Hradci Králové. Žádná radost. Ale co naplat, v pátek 23.7.2004 nás Míša s Bekky zavezl do Hradce, doktor Bednář Bekky zrentgenoval, vyšetřil a jeho dignóza byla stejná : utržený křížový vaz, operace nevyhnutelná. Na dotaz, jak k tomu přišla, pan doktor říkal, že rotvajleři občas na tyto úrazy trpí. Mohutný předek a štíhlý zadek. Jinak pochválil Bekky, jako od pohledu trénovaného, svalnatého psa. Ale že se to zkrátka někdy stane ... Hned při příchodu mě nechali Bekky sundat košík, prý přeci taková hodná holka ho mít nemusí. A nemusela. Bekky během vyšetření byla hodňoučká, poslušná. A že to nebylo určitě pro ni nic příjemného ... Ale ty její oči ! Připadal jsem si hrozně. " Proč mi to dělají, pane ?!? Musí to být ?!? " .  To bralo u srdce ...
Musím tedy říct, že pan doktor i všechen personál má u mě jedničku s hvězdičkou, profesionální výkon a špičkové zacházení, klobouk dolů. Někdy se nevidí takový přístup ani u lidských doktorů ... Domluvili jsme termín zákroku hned na pondělí ráno s tím, že Bekky bude muset minimálně jednu noc po operaci strávit  na klinice na pozorování. Ach jo ! Co se dalo dělat. V pondělí jsme opět ve stejné sestavě dorazili na kliniku, Bekky jsme pomohli připravit na operaci, oholit nožičku, píchnout injekci, rozloučili jsme se s ní (mlha v očích) a předali ji odborníkům ... Jak nám bylo ? Strašně ! Bekky poprvé úplně bez nás, v cizím prostředí a ještě k tomu operace. To čekání na předpolední zavolání bylo nekonečné, ale telefonát v jedenáct hodin byl optimistický - Bekky je po operaci, všechno je v pořádku a abych si zavolal v úterý dopoledne.

Dle pokynů jsem tedy zavolal, no a ve čtyři odpoledne už jsme si tu naši vyděšenou a rozbolavělou prdelku odváželi z Hradce. Když jsem se ptal, jak snášela pobyt v neznámu, řekli mi, že se chovala vzorně a na každého byla hodňoučká a mazlivá. No, bodejť ne, chudinka, určitě si myslela, že jsme jí opustili a tak si to radši nechtěla s nikým rozházet ...
Každopádně všem lidem z kliniky patří náš velký dík a jestli někdo budete (a že bych vám to nepřál) potřebovat odbornou pomoc pro vašeho zvířecího kámoše, můžu vřele doporučit : http://www.hkvet.cz/ .
A náš pacient ? No to víte, nevěděla co si má myslet, že jsme jí nechali úplně v cizím světě ... a byla celá zmatená, když jsme ji přivezli domů. Už v autě jsem ji sundal plastikový kornout proti kousání, protože z něho koukala tak něšťastně a ublíženě, že jsem neodolal. Místo toho jsem jí doma upravil košík, na který je zvyklá (vylepil jsem ho kobercovou páskou), aby si nedostala na operované místo, na svoji levou nožičku, zafixovanou v zeleném škrobovém obinadle.

A nastalo období rekonvalescence, které nebylo jednoduché ani pro Bekky ani pro nás. Procházky jenom po zahrádce a první tři měsíce zásadně na krátkém vodítku. Ten obvaz jsem jí sundal asi po týdnu, po 10 dnech jsme byli na štychách. Rána se hojila pěkně, bez komplikací, kulhání pomalu mizelo, i když bylo jasně vidět, že si Bekky svou brclinku pozorně šetří. Po čtyřech měsících už jsme zase začali chodit na vodítku do přírody, na trochu delší procházky. Ale pořád pěkně opatrně a já s co největší zrakovou pohotovostí vůči případným vzrušivým jevům.

Jo, a zapomněl jsem ještě říct, že mezi tím si ještě na konci srpna zažila naše černá krasavice čtrnáctidenní odloučení, když jsme si s Haničkou zaletěli do Ameriky. Ale v pohodě to přestála (my taky) a konec roku již probíhal standardně v plusu. Zaplaťpámbu, nožička drží (tfuj, tfuj, tfuj !) a zdálo se a zdá že se pomalu budeme moci vrátit k pohybové a vycházkové tradici ...

Tak takový byl ve zkratce rok 2004. A to ve zkratce opravdu krátké, do které se nevešly všechny ty obyčejné radosti a starosti, každodenní soužití s naší Bekkynkou. A že toho je od toho ranního pozdravení, kdy já ji uvádím do dne, s Haničkou potom posnídá, odpoledne se pak se mnou nebo s  Míšou projde a jednou, dvakrát týdně si užije domácí soužití při televizi.  Je toho přece každý den tolik, člověku se to chce napsat, ale hned to nejde, tak snad zítra, ale znáte to, zítra nevyjde čas, tak snad pozítří, ale pozítří ... tak snad příště.
Ale jak jsem slíbil na začátku, nebyl tenhle rok až tak úplně obyčejný a bez vzruchů, že ?

Takže AHOJ v roce 2005 !!!