Právě před chvílí jsme se vrátili z jedné z lednových vycházek k Doubravce, z jedné z těch delších. Letošní začátek roku není zrovna nejzimovatější a tak jsme s Bekky využili dnešní neděle pod nulou k malé výpravě do skorozimní přírody. Tlumící vrstvičkou sněhu s jíním jsme se tiše pohybovali pod lesními velikány, pocukrovanými jinovatkou a sněhovým popraškem. Já se kochal majestátným klidem a mírem, Bekky zase s nosem u země obdivovala a vychutnávala neznámé, šmakovní pachy a s ladnými pohyby šelmy se míhala mezi stromy. Nikde nikdo, jen les tiše šuměl a přibližující se Kamenný potok nás vítal bublavou písní ... Kýč, sentiment ? Možná, ale také možná jste už dlouho nenavštívili náš přírodní klenot, naše opravdové Podoubraví ...
Opatrně jsme sklouzli (tedy já, Bekky sjela jak blesk) ke "Kameňáku" a spící přírodou jsme se vydali podél jeho zpola zamrzlého toku. Bekky šmejdila kolem, zkoušela pevnost ledového krunýře a překvapeně uskakovala z jeho zrádných, bortících se pastiček. Opatrně jsme přecházeli přes poničené dřevěné mostky - Bekky jak baletka v krtčím kožíšku po namrzlých kládách, prohlíželi si četné ledopády a nezadržitelně se blížili k Doubravce.

U naší kouzelné říčky nás čekala podívaná na velké a tlusté ledové kry, překlenující leckde i celé koryto i na poměrně hojně tekoucí vodstvo. Bekky i tady pobíhala po ledových plotnách, místy nebezpečně rupajících, "četla" stopy ve sněhovém povrchu s čumákem proklatě nízko.
Já šel bezpečně po nebezpečně zledovatělém chodníčku podél řeky a vychutnával si pohodu ticha a samoty ...
A potom ? Od Horního mlýna už jen zkratkami vzhůru serpentýnami, přes evangelický tábor a vzhůru lesní cestou k zahrádkářské kolonii nad serpentýnami. Bekky se proplétala mezi stromy a já očima pročesával z bezpečnostních důvodů úsek před námi. Nemihnulo se tam něco bílého ? A zase ! Ajaj, to bude pejsek, v horším případě psice ! Zadíval jsem se pozorněji a už jsem dával Bekky, která už měla také oči na šťopkách, povel : "Volno !". Poznal jsem totiž spřízněnou duši - labradora Baxe.  A už jsem viděl i jeho paničku. Pejskové se krátce pozdravili a už úskok sem, úskok tam a okamžitě tělo na tělo padesátimetrový sprint na jednu stranu a padesátimetrový sprint zpátky, jen tak tak že jsme se my člověci stačili té psí radosti vyhýbat ! Kolik těch sprintů bylo, to vám tedy neřeknu, ale zhruba po deseti minutách Bekky přiběhla ke mě, přičapla k noze a dloubnutím do stehna mi naznačila, že to už stačilo a že bychom měli vyrazit směrem k domovu. Takže jsem se rozloučil s Baxíkovým lidským doprovodem i s ním samotným, zavelel svojí psici a vyrazili jsme na poslední úsek cesty okolo zahrádek "Za Koštířem" domů.