Velká psí radost Moje Bekky, myslím si, mě má ráda. Dává to najevo bouřlivým vítáním po každém mém návratu odkudkoli, "tancem svatého Víta", padáním pod nohy do polohy na zádech, učůráváním na boty. Ano myslím si že má ráda společnost mou i celé naší rodiny. Ale přeci jen, pokud chci vidět Bekky opravdu nabitou radostí a šťastnou, zařídím jí setkání se psím kamarádem nebo kamarádkou. Už od mala s ní chodím na cvičák mezi psy, vedu jí k tomu, aby byla k ostatním psům přátelská a ono to tak funguje. Tedy, pokud ten druhý pes je veden také tak. To znamená, počáteční zdrženlivost a dodržení zásad slušného chování, to je hned zlobně nezavrčet, nenapadat. To jsou potom její reakce rychlé a odveta by byla důsledná, pokud bych to dopustil. Podle zkušenosti, kterou jsem získal od zkušenějších a která se mi osvědčila, je velkou chybou nechávat psy, kteří se chtějí seznámit a které by i jejich lidští společníci chtěli nechat spolu si pohrát a proběhnout na patřičném volném prostranství, dlouho při představování na vodítku. Chce to je pustit, oni už si to po psím vysvětlí, jestli si spolu chtějí zadovádět nebo ne. Tedy alespoň ti, kteří byli vychováváni v kontaktu s ostatními psy a nemají lidsky pokřivenou povahu. Ti normální se očichají, vysvětlí si vzájemnou nadřízenost-podřízenost a hra může začít. A vězte, že taková hra je pro naše psí kamarády opravdovým výbuchem štěstí, radosti z pohybu a vzájemného kontaktu. Minulý týden u nás byli na návštěvě přátelé a přivedli si sebou svojí černou kníračku Ketty. Znají se s naší Bekky (rtw 17 měsíců) od mala, jsou stejně staré, Bekky jí bez problémů vždy pouštěla na zahradu a nechala se od ní vždycky ožužlávat a pošťuchovat, protože Ketty byla od mala učiněný malý ďáblík. Teď k nám přijeli asi po půl roce, Bekky je přeci jenom už kus psa a jejích 40 kilo proti 15 kilů Kety je dost velký rozdíl, a tak se její panička trošku bála vzájemného volného kontaktu. O to spíš, když už uvnitř za brankou Ketty na Bekky (obě ještě na vodítku) vystartovala, tedy spíše z rozpustilosti, a Bekky na ní nepěkně zavrčela. Ale to byly na vodítku. Řekl jsem Renatě (panička Ketty), že se nic neděje, že to chce je pustit navolno, že se to srovná. Moc z toho nadšená nebyla, ale pustili jsme je. To byl start ! Malá, pohyblivá, vystrašená Ketty, za ní Bekky jak černý panter. Kdo nezná rotvajleří způsob hry, může snadno nabýt dojmu, že jde o boj na život a na smrt, to je samé temné vrčení, vrážení do druhého v běhu a s plnou silou. Ze začátku jsem měl taky trochu strach, aby Ketty něco neudělala, né z nepřátelství, to jsem poznal okamžitě, že si jenom hraje, ale právě z toho váhového rozdílu. A Ketty ? Nejdřív z toho byla celá vyděšená, zdrhala před Bekky jak před povodní, na to přeci jen není zvyklá. Ale po chvilce, když si uvědomila, že tento drsný běh je vlastně jenom hra a Bekky na chvilku vysadila, zkusila obrátit kartu a v příštím okamžiku už se po sobě válely a žužlaly a jejich probíhačky se usadily na snesitelné úrovni a obě byly viditelně nadšené a spokojené.  Teď si teprve kamarádka oddechla a uvěřila mi, že ta naše velká černá psice je vlastně ještě štěně, akorát trochu větší a že té psí dušičce se dá hodně porozumět. Tak přijeďte zas !