Jedeme za Chelsea
A opět jsme v neděli vyrazili s Bekky autem na Bílek za boxerkou Chelsea a jejím pánem na parádní unavovačku.
No, vyrazili. U toho se musím trochu rozepsat. To naše "vyrážení" autem totiž není zase až tak jednoduché. Lehce se to napíše, skutečnost je složitější. Ona totiž Bekky snad autem jezdí celkem ráda - když už je tedy uvnitř. Ale právě to dostání dovnitř je problém. A přitom začátky byly tak jednoduché a roztomilé.

Hned jak jsme ji adoptovali, od těch sedmi týdnů, pořádali jsme s ní vyjížďky za novými terény na procházky a Bekky hup! do auta a zase hup! z auta. Normálka, pohodička. Dokonce když u nás byla návštěva kamarádů, tak jim při odjezdu vlezla do auta, usadila se na zadním sedadle a s pohledem : "Nastupujte, vy ostatní !" se na nás bezelstně dívala. Takže její přirozeností je důvěra a zvědavost.

Pak jsem ji ale začal autem vozit jednou týdně, někdy i dvakrát (od čtyř měsíců), na cvičák, kde jsme cvičili hlavně poslušnost a začátky obrany, a to už její ochota nastupovat do auta slábla. A úplně se to pokazilo při několika jízdách na cvičák do Pardubic, za paní chovatelkou. A přitom jí tam nikdo neubližoval, s paní chovatelkou se mazlinkovala, s panem chovatelem cvičila rozumně obranu, s pejskama se proběhla... Jediné co se jí nelíbilo, tak to bylo odkládání do kotce v přestávkách mezi výcvikem. Na to nebyla zvyklá, u nás na cvičáku odkládací kotce nejsou.
Abych to zkrátil - při příští cestě do Pardubice jí bylo špatně, což před tím nikdy, a zajímavé bylo, že až v okamžiku, kdy jsme zastavili před cvičákem. Když se to samé stalo i při příští cestě a zase až při zastavení, uznal jsem, že se jí tam zkrátka nelíbí a má z toho neurózu a přestali jsem tam jezdit. Ovšem od té doby, od jejích osmi měsíců, mně nechce nastupovat do auta. Úplně brzo po těch jízdách na pardubický cvičák se mi nechtěla ani přiblížit k autu.
Nelámal jsem to přes koleno, na náš cvičák jsem s ní jezdil (a stále jezdím) na kole a pokud jsem ji přemluvil k jízdě autem, tak na nějakou projížďku s cílem procházky v přírodě. Ale - to přijde k zadním dveřím, kouká na mě, já na ní :"Bekky, nahoru, do auta !", ona opatrně vstoupí pravou přední, levou přední a dost. Zůstane v této mezipoloze stát. Já ji musím nadzvednout za zadní nohy a posunout dovnitř. Jak je již uvnitř auta, tak se chová jako normální cestující, žádné problémy. Takže takové je moje dostávání Bekky do auta.

Je tedy pravdou, že od té doby, co jsme zavedli tradici nedělních vyjížděk za probíhačkami s Chelsea, se to nastupování přeci jen zlepšilo, zvláště, když jí řeknu :"Jedeme za Chelsea", tak po dalším pokynu : "Bekky, nahoru !", nastoupí opatrně i zadníma nohama. Zkrátka jí její psychické trauma léčím pozitivními zážitky, když jsem to před tím tak trochu pokazil. Znovu a znovu se tak přesvědčuji o zrcadlení mých pochybení ve výchově na její dušičce a uklidňuji se tím, že snad na ty chyby přicházím ještě včas a všechno spolu ještě napravíme...
Ale abych navázal nit povídání na začátek - po krátké jízdě následuje vystupování z auta na Bílku, to už jde Bekky samo, a setkání s natěšenou kámoškou a potom už to zase jsou ty dvě jak z řetězu utržené fanfarónky, provokatérka Chelsea a naoko nazlobená Bekky.

A letem světem a strkání a honění za míčkem a divouské oči, temné vrčení a krkolomné obraty ve vzduchu, tahanice, další úprky a vůbec celková radost z pohybu a ze společnosti a tak vůbec, už jsem to popisoval. Musím ale uznat, že přeci jen v tom jejich kamarádění je znát posun. Chelsea se stává tvrdší a na Bekkyiny rotvajleří drsné způsoby už umí patřičně odpovídat a Bekky se zase začala daleko víc zajímat o míček, už s ním umí Chelsea utíkat, dělat úhybné manévry a snaží se jí ho vzít, což ze začátku nedělala a jediné co jí zajímalo, jak nejlépe v trysku vrazit do Chelsea. Takže se holky navzájem ovlivňují, rozvíjejí svoje hry a my s jejím pánem máme pořád na co koukat. Jsou to příjemná nedělní dopoledne ...