Ohlédnutí za zimou
Zima skončila. Alespoň doufám. A zaplaťpámbu za to. Než takovou zimu, jaká byla letos, tak to  raději nic. Její začátek si počkal přes abnormálně blátivý listopad do prosince a ani pak to nebylo to pravé bílé a zmrzlé, spíše špinavé a rozblemcalé. Ano, takové myšlenky mě napadají teď, při pohledu z okna na rozmáčenou a ušmudlanou dubnovou zahrádku.

Projdu-li se však spravedlivě pamětí proti toku času, musím uznat, že i letošní zima měla světlé okamžiky, byť jich bylo pomálu. To jen pro vysvětlení, a aby nedošlo k omylu po přečtení úvodních řádků - já mám totiž zimu rád. Zimu z Ladových obrázků, českou, hezkou, bílou, zmrzlou a chundelatou. Zimu s párou u pusy a křupajícím sněhem pod botami, zimu s peřinovými závějemi. A takové zimy jsme si loni-letos užili u nás pod Železnými horami opravdu tak pouhé tři-čtyři týdny. Protože však podmračenosti a stěžování je okolo habaděj a taky proto, že to hezké bychom si v paměti měli hýčkat na horší časy a opakováním ukládat trvaleji, bude patřit toto ohlédnutí těm pár opravdu pěkným zimním týdnům. A bude samozřejmě patřit také Bekky, pro níž je zima druhou přirozeností, tedy ta již zmiňovaná zima, kdy je chladno, umrzlo  a padá lehoučké bílo, ve kterém se tak lumpačivě peláší až se práší a ve kterém se tak pěkně krtkuje v závějích. Tu méně příjemnou tvář zimy, kdy sice taky padá bílo, ale mokré, špinavé a studící do tlapek a do kožíšku a venku je tak nějak lezavo, nemá ráda stejně jako já. Však už jsem to na ní jednou prásknul - to povyběhe před kotec, s odporem okusí šlápnutí do mazlavého, studeného mokra - Fuj! Bláto! Znechuceně ucukává packama a vyloženě odcouvá nazpátek do pelíšku a vyžaduje drbačku a mazličku.
Ale abych se vrátil k prožívání zimních radovánek ...
Dříve než sněžení přišel do podoubraví okolo vánoc slušný mráz. Takových dvanáct až patnáct mínusových kousků. Ošklivé bláto se změnilo na pevnou čokoládu, louky pokryl šustivý bělavý maskáč a voda v rybnících pomalu měnila skupenství. Měnila, měnila až změnila a my mohli naší černošce předvést slasti i strasti klouzání po zamrzlé vodní hladině. Vzali jsme kola, do baťohu jsem sbalil brusle pro paničku a už jsme vyrazili k rybníku zvanému Borovčák. Jízdu u kola jsem již v jednom z článečků popsal, zvládáme ji s Bekky již celkem rutině, takřka samozřejmě, ale spíše to bude tak, že jsem si dvěstěpadesátiprocentní vnímavost k okolí již zcela zautomatizoval. Tedy snad... Takže po silnici s Bekky na krátkém vodítku v pravé ruce, po odbočení na polní cestu nasazení košíku a navolno podél remízku. Pěkná projížďka, už to tam máme pěkně zmapované. Ještě vlevo okolo šípkových keřů, krátký sjezd podél dvou víkendových chatiček a už jsme u rybníka.
Panička obouvá bruslařské boty, Bekky neznámé náčiní nedůvěřivě očuchává, snaží se "pomáhat" a překvapeně uskočí, když se panička rozjede po ledu.
Může na nás být pěkný pohled !
Já na kole, panička na bruslích a Bekky mezi námi pobíhá a překvapeně zjišťuje, že jí nožičky tak úplně neposlouchají.   Ona, zvyklá na prudké starty, řezání zatáček a střelhbitou změnu směru včetně okamžitých stopstavů, se po několika pádech na bok začíná po ledě pohybovat s opatrnou grácií, ovšem vynucenou a doprovázenou nespokojeným kňučením, že paničku nemůže dostihnout.  Pohled pro bohy, jak v přímém směru odvážně utíká až jí uši plápolají a v zatáčce opatrně podklouzává na  všech čtyřech. Se mnou to má snazší, jízda na kole po ledě také není má silná stránka a bok jsem si narazil taky...Takhle blbnout vydržíme asi třičtvrtě hodiny, mezitím máme i nějaké ty diváky (proběhla okolo nás fotbalová jedenáctka-Bekky se chtěla přidat), potom balíme náčiní a nabíráme směr domov (kafíčko pro člověky, ležing na matraci u topení a s tvrdou skývou   pro Bekky). A než přišla jedna z početných oblev, ještě jsme si to zopakovali.

Pořádně sněžit začalo teprve ke konci ledna. A když pořádně, tak hned třicet čísel. Paráda. Hned druhý den jsme vyrazili s Bekky na odpolední procházku. Bekky byla ve svém živlu, skotačila, jen sníh lítal, byla jak cvok, metrové výskoky, sprinty tam, zpátky, válenice a krtkování, pak rychlé vztyčení hlavy, pohled nalevo-napravo, oči na tři prsty před hlavou, no divoch ! Naprostá sněhová extáze! U mě to bylo horší. Sněhu po kolena a kolena ne nejmladší. Domů jsme se vrátili jako dost rozdílná dvojka.  Bekky posílená aktivním pohybem a připravená k dalším hrátkám, já zničený aktivním pohybem a připravený sesunout se na židli  k novinám a oblíbenému kafíčku. Ale co bych pro tu naši dorostenku neudělal !

Následující vycházku jsem si vzal běžky. Byla to moje premiéra s Bekky, loni byla ještě moc divoká a netroufl jsem si. Takže běžky do ruky, košík do pohotovostní polohy a Bekky na vodítko, tak jsme se přesunuli necelý kilometr do výchozího bodu na poli za městem. Bekky oblékla košík, sobě jsem připnul lyže, hůlky do ruky a "Skol !". Vyrazili jsme. To byla jiná píseň. Přede mnou projetá stopa, běžky jely jak po másle a tak Bekky jenom koukala, jak to po tom sněhu dneska bystře utíkám. Ze začátku se sice snažila zakousnout ty vyčuhující věci, které běžely metr přede mnou a zajímavě šustily, ale po důrazném vysvětlení, že to jsou moje lyže, se začala věnovat okolí a revírování okolo mě. Dlužno říci, že občas šlápla do stopy, ale to byla spíše vyjímka, jinak pobíhala okolo mě a tak  byl pohyb vpřed pěkně svižný. Okruh, který pěšky zvládám víc jak za hodinu, jsme takhle zrychleně zmákli okolo třičtvrtě hodiny. A to jsme se občas ještě kochali, protože bylo krásně slunečno. Příští den jsme ještě přibrali paničku, aby si taky užila zimní pohody. A tak jsme si běžkovali a kochali se pohledem na sluncem nasvícené a sněhem zasypané louky a lesy v podhůří Železných  hor. Nikde zatím ani človíčka, jen občas jsme potkali osamělého běžkaře - Bekky si ho očuchala a běžela dál. Jen párkrát jsem jí musel okřiknout, byla dotěrná, běžkař zřejmě vyrazil na delší trať a vezl si svačinu...Ale jinak pohoda a člověčskopsí radost.
A pak zase obleva...
Další vydatná sněhová nadílka přišla ke konci února. Asi jste ji taky zaznamenali, byla to ta kalmita na dálnici. Chumelilo od čtvrtka odpoledne, přes celý pátek. U nás napadlo minimálně čtyřicet sněhocentimetrů. Všechno bylo krásně chundelaté, jak ve vatě, kouzlo ! A po chumelení mrazík a sluníčko, pohádka ! A zase procházky pěšky i na běžkách a radovánky a válení na sněhu.

Při jedné takové procházce okolo zmiňovaného rybníku Borovčák získala Bekky dalšího psího kamaráda. To se tak brouzdáme závějemi a najednou se u nás něco zametelí a on to pejsek. Proti Bekky tak muší váha, podobou nejblíž asi k srstnatému jezevčíkovi. Malej, ale šikovnej a hlavně do hry a kamarád ! Sundal jsem Bekky košík, aby se mohli lépe vychutnat, mezitím dorazil pejskův pán a z bezejmenného pejska byl rázem Bobeš. Malý Bobeš ! A zase, jak už to Bekky umí - letem světem, tělo na tělíčko. Bobeš se nestačil divit, jakou to má páru ta jeho nová černá kámoška. Ale nenechal si líbit nic ! Když už byla Bekky na ženskou hodně vlezlá, tak jí dal bez pardónu najevo, že takhle ne ! Bekky zarazila, předek dolů, prdelka se špalíčkem nahoru, skok napravo, skok nalevo a už byla ta honěná zase ona. Však oni si to umějí vysvětlit, když se jim do toho moc nemícháme. Je fakt, že Bobeš byl za chvíli dost zchvácený, nevýhoda krátkých nožek v hlubokém sněhu byla znát a ta naše ďáblice mu nedala kousek volného prostoru zadarmo ! Jen před ní získal trochu náskok, hned zapnula forsáž, čtyřmi skoky ho dohnala, pátým ho přeskočila, ve vzduchu se přetočila a "head to head"   ho stopla. A zase ujasnění, že jsou kamarádi a obrácení rolí. A potom trochu vydechnutí, ovšem to vydechnutí vypadalo tak, že Bobeš ležel na zádech packama nahoru a Bekky nad ním stála jak ohrádka. A další pobíhačky okolo osy našeho pohybu směrem k městu, kde se naše cesty rozdělili. Ale že si to užili ! Takže malý Bobeš - další kámoš a velká psí radost.

Když najdeš nového, starého přítele nezahodíš - hned příští neděli jsme vyrazili, dokud bylo krásně sněžno, za kamarádkou Chelsea na Bílek. Přivítání bylo bouřlivé, obě to jsou svéhlavičky a jejich hry jsou raubířské a ňafavé, i když je pravda, že Bekky s výhodou asi patnáctikilové převahy to má poněkud snadnější a po chvíli přetlačování má navrch. A taky je pravda, že Chelsea, na rozdíl od Bekky nemá sníh, zvláště, když je ho tolik, nijak moc v oblibě. Proti podzimní, tohle byl třetinová Chelsea. Bekky se jí snažila rozparádit, chvíli se jí to dařilo, ale bylo evidentní, že Chelsea kontaktní hry tentokrát moc netěší.Za chvíli se ploužila a ani míček jí nepřinutil k rychlému pohybu. Takže tentokrát byla návštěva kratší, ale i tak se alespoň pěkně proběhly v sluncem projiskřeném sněhu.

Takže vidíte, že pokud se zima povede, mám ji rád a dovedu tu parádu vychutnat, i se o tu radost se spřízněnými dušemi podělit. A když jsou těmi spřízněnými dušemi moje člověčí a  rotvajleří holka, tak už to vůbec nemá chybu.

A co bylo dál a potom ? No, potom zase přišla obleva ...