Bekky, to je ztělesněná chuť ke hrám všeho druhu. Chce se o cokoli tahat-o míč, plastikovou lahev, peška, hadr, různé hračky pískací i kousací. Hlavně u toho musí být pohyb, pokud možno rychlý, až bleskový, honička s kýmkoli a za čímkoli. Hra s ní vyžaduje dobrou kondici a velkokapacitní plíce.

Proto jsem strašně rád, když se najde někdo, kdo mě zastoupí a kdo mi umožní si na chvilku odpočinout od zběsilého tempa her naší černé ďáblice. Jen tak se dívat z povzdálí, jak se řítí, lačná pohybu, ostrých změn směru a prudkých výpadů. Takový ten divácký pohled. Znáte to, sedíte si u televize, na obrazovce upocení sportovci se snaží vás upoutat svými vysilujícími výkony a vy v klídku, kafíčko, pohodička... Tak takhle podobně se cítím, když můžu nerušeně a bez vlastního přičinění sledovat Bekky v akci. Vychutnávám si výbuch černé energie, její sprinty, rozsvícené oči a občasné otočení hlavy směrem ke mě : "Vidíš, pane, jak mi to běhá !?" A já jen blahosklonně přikyvuji a jsem rád, jak to funguje.
Jedním z Bekkyiných kamarádů, kteří těmto nárokům plně vyhovují a nezklamou, je, již v minulém povídání představená, Chelsea z Bílku. A za ní a jejím pánem jsme se  zase minulou neděli vypravili. Tentokrát jsme vyrazili do blízkého okolí Chelsiina bydliště, na vojenské psí cvičiště. Krásný, zelený, rovný plácek velikosti fotbalového hřiště, jako stvořený právě pro tyhle dvě torpéda. Vylepšením a ještě větším urychlovačem psích honiček se pak stal míček se šňůrkou, který Chelsiin páníček vytáhl z kapsy.
Jen to Chelsea zaznamenala, hned propérovala tělo v artistických výskocích a po zručném pánově hodu vystřelila za míčkem. A zase tělo na tělo, letem přes cvičák. Dlužno na tomto místě poznamenat, že Bekky není rozený aportér, dalo by se říci, že je aportérem náladovým a přináší mi pouze to, s čím chce, abych si s ní hrál. No a míček mezi ty věci nepatří, možná i proto, že jsem jí chtěl pomocí něho ve štěněcím věku cvičit. Nevím. Takže míček v případě Bekky není tím pravým podnětem k bláznivému úprku. Tím je střela jménem Chelsea, kterou je třeba dohonit, předhonit, případně vychýlit ze směru odvážným štulcem. A potom, co Chelsea míček najde a uchopí, spokojeně vyklusávat vedle ní, coby spoluautorka onoho přinešení. Chelsiin pán zkoušel Bekky vyprovokovat, nabízel jí míček, házel jí ho, ale ta moje paličatka míček téměř ignorovala a když se přeci jen po chvíli trochu rozhoupala k vyražení za hozeným míčkem a jeho chycení to tlamy, hned ho bez okolků přenechala přiběhnuvší Chelsea. Až jsme na to přeci jen vyzráli :

Ano, hra na přetahovanou ! To je taky, již výše zmíněný, Bekkyin oblíbený sport. Jen ji trochu vyhecovat, aby chňapla míček za tu šňůrku, Chelsea zase svůj milovaný míček a už je tady přetahovačka jak o ceny. Točenice, vrtěnice, tahanice ! To se nám to pěkně dívalo, jak se holky snaží a unavují se do poslušnosti ! Jen víc a dokola, dokolečka ! To je parádní pohled na napnutá těla, jedno černé jako uhel, druhé skořicově hnědé ! Škoda, že to netrvalo déle, tu moji svéhlavičku to za chvíli přestalo bavit... Ale bylo to prima a moc se nám to líbilo. Asi to zase někdy brzo zopakujeme...